Jaké příznaky plicních onemocnění lidé nejčastěji přehlížejí nebo je zaměňují například za běžnou únavu, alergii či nachlazení?
Lidský organismus potřebuje k získávání energie kyslík. Plíce, které zajišťují jeho přísun, mají jako životně důležitý orgán značnou funkční rezervu a v běžném životě využíváme jen část jejich kapacity. I závažná plicní onemocnění proto mohou začínat nenápadně a rozvíjet se plíživě, takže jejich příznaky bývají dlouho přehlíženy nebo podceňovány.
Velmi často lidé přehlížejí především postupně narůstající dušnost. Člověk si mnohdy ani neuvědomí, že se zadýchává více než dříve – začne chodit pomaleji, častěji odpočívá nebo omezí některé aktivity. Mladší lidé přičítají dušnost spíše poklesu kondice než nemoci, starší ji naopak považují za přirozenou součást stárnutí nebo ji připisují jiným, například srdečním onemocněním.
Rozpoznat plicní nemoc může být obtížné také u pacientů s obezitou, u nichž je dušnost často vysvětlována pouze nadměrnou hmotností. Tuková tkáň je však samostatným, imunologicky velmi aktivním orgánem, který může podporovat zánět a zvyšovat riziko některých onemocnění včetně plicních. Zatímco zvýšené riziko kardiovaskulárních nemocí je u lidí s obezitou poměrně známé, méně se ví například o častějším výskytu bronchiálního astmatu, zejména jeho nealergických fenotypů.
Důležitým příznakem plicních onemocnění je také kašel. Jde o příznak, který má nejen zdravotní, ale při delším trvání také společenský dopad. Za příčinu kašle bývá nejčastěji považována infekce, a pacient proto někdy dostane v krátké době i několik různých antibiotik, aniž by léčba přinesla výraznější efekt. Také bolest na hrudi bývá často přisuzována pouze obtížím pohybového aparátu.
| Některá závažná plicní onemocnění se mohou zpočátku projevovat velmi nespecificky, například únavou, nevysvětlitelným hubnutím, sníženou výkonností nebo déle trvající zvýšenou teplotou. |
Jaké okolnosti a souvislosti mohou napovědět, že za kašlem, dušností nebo dalšími obtížemi stojí plicní onemocnění?
Příznaky plicních onemocnění je třeba vnímat v širších souvislostech. Velmi důležité jsou také okolnosti, za kterých vznikají – například jejich vazba na námahu nebo určité prostředí, sezónní výskyt, denní doba a další doprovodné klinické příznaky či laboratorní nálezy. Pro astma mohou například svědčit noční kašel, pocit sevření nebo tlaku na hrudi, opakované, byť jen mírné pískoty či opakované infekce dýchacích cest.
Kdy by nás měly kašel, zadýchávání nebo bolest na hrudi přimět k návštěvě lékaře a jak dlouho je ještě lze považovat za „normální“?
Náhle vzniklá výrazná dušnost nebo bolest na hrudi vyžadují rychlé, někdy okamžité lékařské vyšetření, protože jejich příčinou mohou být závažné stavy bezprostředně ohrožující život, například infarkt myokardu nebo plicní embolie. Zvláště varovná je dušnost či bolest na hrudi spojená s promodráním, poruchou vědomí, studeným potem, vykašláváním krve nebo náhlým celkovým zhoršením stavu.
Ani nově vzniklá nebo postupně se zhoršující dušnost by neměla být považována za normální součást stárnutí, zejména pokud člověk přestává zvládat činnosti, které dříve vykonával bez obtíží.
Kašel doprovázející infekci většinou postupně odezní. Po prodělané infekci však může takzvaný postinfekční kašel přetrvávat tři až osm týdnů; u černého kašle může trvat i několik měsíců. Pokud kašel neustupuje, zhoršuje se nebo přetrvává déle než osm týdnů, kdy jej již označujeme za chronický, je potřeba pátrat po jiné nebo současně přítomné příčině.
Délka trvání ovšem není jediným faktorem, podle kterého bychom se měli rozhodovat, zda vyhledat lékaře. Důležitá je také intenzita kašle, produkce hlenu a přítomnost dalších příznaků. Lékařské vyšetření je namístě také tehdy, pokud dlouhodobý kašel změní svůj charakter. U pacientů s chronickým kašlem, například u kuřáků, může být taková změna známkou nového a potenciálně závažnějšího onemocnění. Bezodkladné vyšetření vyžaduje především vykašlávání krve, výrazná dušnost, bolest na hrudi nebo celkové zhoršení zdravotního stavu.
Existují konkrétní varovné signály, které mohou upozornit na onemocnění plic ještě předtím, než se objeví výrazné dýchací potíže?
Mezi takové signály může patřit pokles fyzické výkonnosti, dlouhodobý nebo opakovaný kašel, noční kašel, který pravidelně budí ze spánku, ranní zahlenění, hlen s příměsí krve, pískání či hvízdání při dýchání, opakované záněty průdušek nebo zápaly plic.
Pozornost si zaslouží také nevysvětlitelná únava, hubnutí, mírné, ale dlouhodobé zvýšení tělesné teploty nebo noční pocení. Varovným signálem může být rovněž nově vzniklý chrapot, tlak či pocit sevření na hrudi nebo nález takzvaných paličkovitých prstů. Ty se projevují rozšířením konečků prstů a nápadně vyklenutými nehty, které připomínají hodinové sklíčko.
Které skupiny lidí mají vyšší riziko vzniku plicních onemocnění a které choroby plic patří mezi nejčastější?
Riziko vzniku plicních onemocnění ovlivňuje řada faktorů a jejich význam se u jednotlivých nemocí liší. Určitou roli může hrát genetická predispozice. Vyšší riziko některých plicních onemocnění mají lidé, v jejichž rodině se již daná nemoc vyskytla. Platí to například pro astma, některé plicní fibrózy, sarkoidózu a další onemocnění.
Velmi významné jsou vlivy prostředí a životního stylu. Vyšší riziko mají kuřáci a bývalí kuřáci, ale také lidé dlouhodobě vystavení znečištěnému ovzduší, prachu, alergenům, záření, chemickým látkám nebo jiným škodlivinám v pracovním prostředí.
Roli hraje také věk, délka expozice a období života, ve kterém k působení rizikového faktoru dochází. Kouření rodičů nebo závažné infekce v raném dětství mohou ovlivnit zdraví plic až do dospělosti. Riziko některých pozdějších respiračních obtíží je vyšší také u předčasně narozených dětí, které přicházejí na svět s nezralými plícemi. Zvýšenou pozornost vyžadují rovněž pacienti s poruchami imunity a se systémovými nebo revmatickými onemocněními.
Zdaleka nejčastější jsou infekce dýchacího ústrojí, které mohou postihnout kteroukoliv jeho část. Z neinfekčních nemocí jsou častá onemocnění dýchacích cest, například bronchiální astma a chronická obstrukční plicní nemoc. Významnou skupinu představují také nádory plic, intersticiální a fibrotizující plicní nemoci, poruchy dýchání ve spánku a onemocnění plicních cév.
| Plicní nemoci se zdaleka netýkají pouze kuřáků. |
Jsou lidé s respiračními alergiemi a astmatem náchylnější k tomu, že se u nich časem rozvine závažnější plicní onemocnění?
Samotná respirační alergie neznamená, že se u člověka nutně rozvine závažné plicní onemocnění. Alergická rýma a astma jsou však úzce propojeny. Alergický zánět horních dýchacích cest může upozornit na současnou přítomnost astmatu a u pacientů se známým astmatem může přispívat k jeho horšímu průběhu. Astma a alergická rýma jsou často projevem stejného typu zánětu v různých částech dýchacího systému.
Astma se běžně „nepřeměňuje“ v jiné plicní onemocnění. Zásadní však je, zda bylo správně a včas diagnostikováno a zda je odpovídajícím způsobem léčeno. Většina pacientů může při správně stanovené diagnóze a vhodné léčbě žít plnohodnotný život bez významnějších omezení.
Dlouhodobě nedostatečně léčené nebo špatně kontrolované astma může naopak vést k trvalým strukturálním změnám dýchacích cest a k nevratnému omezení plicních funkcí. Proto je důležité nepovažovat příznaky, jako jsou opakované pískoty, noční kašel nebo námahová dušnost, pouze za projev alergie.
Jaká vyšetření a diagnostické metody dnes lékaři využívají k odhalení plicních nemocí a mohou některá z nich zachytit problém ještě před výskytem prvních příznaků?
Základem diagnostiky zůstávají pečlivě odebraná anamnéza a klinické vyšetření. Ze zobrazovacích metod se využívá především RTG snímek hrudníku a výpočetní tomografie neboli CT hrudníku, která dokáže detailně a prostorově zobrazit plicní tkáň i další struktury hrudníku.
Základním funkčním vyšetřením je spirometrie, pomocí níž hodnotíme množství vydechnutého vzduchu a rychlost jeho proudění. Může tak odhalit například poruchu průchodnosti dýchacích cest nebo snížení vitální kapacity plic. Ne všechny plicní objemy však lze pomocí spirometrie změřit. K jejich podrobnějšímu stanovení využíváme celotělovou pletysmografii.
Oscilometrie může odhalit změny průchodnosti dýchacích cest, včetně změn v malých dýchacích cestách, někdy ještě předtím, než se významnější odchylky projeví při klasické spirometrii. Měření koncentrace oxidu dusnatého ve vydechovaném vzduchu neboli FeNO pomáhá hodnotit určitý typ, především eozinofilního zánětu v dýchacích cestách, který je typický pro část pacientů s astmatem.
Endoskopické metody využíváme k přímému zobrazení dýchacích cest nebo pleurální dutiny, k odběru biologického materiálu a bioptických vzorků či k různým léčebným zákrokům, například k odstranění cizího tělesa z dýchacích cest nebo k zástavě krvácení.
V diagnostice využíváme také řadu laboratorních metod. Z krevních vyšetření stojí za zvláštní zmínku analýza krevních plynů, při níž stanovujeme zejména hladiny kyslíku a oxidu uhličitého přímo ve vzorku krve. Odebrané bioptické vzorky zasíláme k histologickému vyšetření. V mikrobiologické diagnostice využíváme mikroskopické vyšetření, klasické kultivační metody i molekulárněgenetické metody, například PCR. Molekulární a genetické vyšetření nádorových vzorků je dnes standardní součástí diagnostiky řady plicních nádorů a pomáhá při volbě cílené léčby.
Některá vyšetření mohou zachytit nemoc ještě před vznikem výrazných obtíží. Právě proto vznikají programy časného záchytu zaměřené na osoby se zvýšeným rizikem. V České republice je nabízeno například nízkodávkové CT plic k časnému záchytu karcinomu plic pro vybranou skupinu kuřáků. U rizikových osob může být přínosná také spirometrie zaměřená na časné odhalení chronické obstrukční plicní nemoci.
Běžný RTG snímek hrudníku však není vhodnou metodou pro plošný screening plicních onemocnění u lidí bez příznaků. O indikaci jednotlivých vyšetření vždy rozhoduje konkrétní riziko, anamnéza a klinický stav pacienta.
Hrozí vám astma?
Astma může být dlouhou dobu nerozpoznané, protože jeho příznaky nemusí být zpočátku výrazné. Přetrvávající kašel, zadýchávání, dušnost, tlak na hrudi nebo pískoty při dýchání ale mohou být signálem, že je vhodné poradit se s lékařem.
Vyplňte jednoduchý screeningový dotazník, který vám během několika minut pomůže zhodnotit, zda se u vás objevují typické projevy astmatu. Dotazník nenahrazuje lékařskou diagnózu, může ale být prvním krokem k včasnému vyšetření.
Pokud vás dýchací obtíže trápí dlouhodobě, obraťte se na svého praktického lékaře nebo pneumologa. V případě těžkého astmatu jsou k dispozici také specializovaná pracoviště. Podívejte se, kde se můžete léčit, pokud máte astma.
Jaké jsou typické příznaky astmatu u dětí?
Je důležité zdůraznit, že astma není jen občasná dušnost, jak si lidé dříve mysleli. Jedná se o chronický zánět dýchacích cest. Proto je základem léčby tzv. preventivní terapie, tedy léky, které cílí na samotnou příčinu onemocnění, nikoli jen na projevy. Nejčastěji používáme inhalační kortikosteroidy, zkráceně IKS. Ty působí přímo v dýchacích cestách, takže nemají celkové (systémové) nežádoucí účinky. Dětem se snažíme podávat co nejnižší, ale přitom stále účinné dávky. Pokud to nestačí, přidávají se další léky. U dětí se, pokud možno, vyhýbáme podávání kortikosteroidů v tabletách, tedy v systémové formě. K té přistupujeme jen výjimečně a na co nejkratší dobu, například při prudkém zhoršení astmatu.
| Nevíte, kam se s podezřením na astma u dítěte obrátit? Přehled specialistů a pracovišť, která se léčbě astmatu věnují, najdete na našem webu: https://www.proatopiky.cz/kde-vam-pomohou-s-astma/ |
Jaké nové terapeutické přístupy se v posledních letech uplatňují v léčbě dětského astmatu?
Velkým pokrokem v léčbě astmatu je v posledních letech biologická terapie. V minulosti se pacienti s těžkým astmatem museli léčit systémovými kortikoidy s řadou nežádoucích účinků. Biologická terapie má minimum nežádoucích účinků, bývá velmi účinná, je totiž zaměřená cíleně na léčbu problémů, které způsobují astma. Podává se ve specializovaných centrech. Kromě toho existují také tzv. úlevové léky, které pomáhají při akutním záchvatu, kdy pacient pociťuje dušnost, ale samotnou příčinu astmatu neléčí.
| Nejčastější spouštěče astmatického záchvatu: Respirační infekce – zejména virová nachlazení jsou nejčastější příčinou zhoršení astmatu. Alergeny – pyly, roztoči, zvířecí srst, plísně. Fyzická námaha – běh, rychlý pohyb, někdy i delší smích nebo pláč. Podnebí a prostředí – studený vzduch, prudká změna teploty, cigaretový kouř, prašné prostředí, znečištěné ovzduší. Emoce a stres – u některých dětí může záchvat spustit silné rozrušení. Dráždivé látky – parfémy, čisticí prostředky, kouř z ohně nebo vaření. |
Co by měl mít rodič astmatika vždy při ruce?
Rodič nebo dítě má mít u sebe vždy svoji úlevovou léčbu pro případ rozvoje dušnosti. Od svého odborného lékaře má mít rozpis, jak postupovat při exacerbaci astmatu, tzv. akční plán. Tam by mělo být uvedeno, jak přesně postupovat při rozvoji dušnosti, jaké léky a v jakých dávkách je podat.
| Jak se zachovat při astmatickém záchvatu: 1. Řídit se akčním plánem, který má pacient od svého lékaře. Ten obsahuje přesné kroky a také pokyny, kdy vyhledat pomoc. 2. Podání úlevového léku (např. Ventolin, Berodual,…): Podat 2–6 vstřiků vždy přes inhalační nástavec (spacer). U dětí do cca 5 let přes inhalační nástavec s maskou, u starších dětí s náustkem. Nikdy se lék nesmí podávat přímo do úst bez nástavce – účinek by byl nedostatečný. 3. Pokud se stav nezlepší: Opakovat stejnou dávku po 20 minutách, během první hodiny je možné opakovat po 20 min. - Pokud ani poté nedojde ke zlepšení, volat záchranku. |
Jak v souvislosti např. s rizikem astmatického záchvatu o nemoci mluvit s učiteli nebo spolužáky?
Učitelé by měli být podrobně seznámeni s diagnózou dítěte, aby věděli, jak řešit akutní stavy, které se mohou vyskytnout. Důležitou informací je, že při hodinách tělocviku by se při rozvoji kašle nebo dušnosti měla zátěž ihned přerušit a podat úlevové léky dle rozpisu v akčním plánu. U spolužáků záleží na věku. Malým dětem stačí říci, že má jejich kamarád „slabší průdušky“. Se staršími už můžeme mluvit otevřeně, aby věděli, že se nejedná o nakažlivé onemocnění, a vysvětlit, že dušnost může být závažný, život ohrožující, stav.
Mohou děti s astmatem plnohodnotně sportovat jako jejich zdraví vrstevníci?
Zcela jistě ano. Cílem naší léčby je, aby děti neměly žádné omezení běžných denních aktivit včetně fyzické zátěže. Když nám rodiče uvedou, že dítě nezvládá zátěž, nestačí vrstevníkům, po zátěži kašle nebo sípe, je na místě zjistit, proč se to děje. Může to být zhoršení astmatu, ale i nesprávně aplikované inhalační léky.
A co v případě, kdy s „malým astmatikem“ opouštíme domov a chystáme se vycestovat?
V první řadě bych chtěl zdůraznit, že pobyt u moře nebo na horách bývá pro děti s astmatem většinou velmi prospěšný. Nejdůležitější je pečlivá příprava. Vzít si s sebou všechny léky, ideálně i s určitou rezervou pro případ, že by se dovolená prodloužila. Rodiče by měli mít také tzv. akční plán, tedy přehledný návod, jak postupovat v případě zhoršení potíží. Během dovolené by dítě mělo pokračovat v užívání léků stejně jako doma, když lékař nedoporučí úpravu léčby. V tom případě je nutné se striktně řídit jeho pokyny. V průběhu pobytu je určitě vhodné vyhýbat se rizikovým situacím, například zakouřenému prostředí nebo kontaktu s alergeny. Při cestování letadlem je nutné mít úlevové léky přímo u sebe v příručním zavazadle. Doporučuji mít pokaždé s sebou potvrzení od lékaře, aby při letištní kontrole nedošlo ke zbytečným a nepříjemným komplikacím.
| MUDr. Petr Koťátko vystudoval 2. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Po promoci v roce 1997 nastoupil jako sekundární lékař na Kliniku dětského a dorostového lékařství Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, kde postupně prošel všemi odděleními. Zvolil si specializaci dětská pneumologie – obor, který tehdy na klinice neexistoval. V rámci VFN ho sám vybudoval a dnes patří toto pracoviště k předním centrům dětské pneumologie v České republice i v Evropě. Dva roky působil jako primář Olivovy dětské léčebny, kde nyní nadále zastává roli odborného garanta. Od listopadu 2022 je primářem Kliniky pediatrie a dědičných poruch metabolismu. |
